34 dní v pralesích aneb jaké to bylo...

Na začátku léta jsme vyrazili na 34 dní dlouhou fotoexpedici do deštných pralesů Thajska a ostrova Borneo. Jaká byla cesta? Co jsme zažili? To se dočtete v tomto článku.

Rychlé poděkování: Předem bych chtěl poděkovat společnosti Olympus a českému zastoupení DJI (DJI Authorized Store Prague - Telink) za zapůjčení fototechniky a drona na tuto cestu. :)
 
Nejdříve samozřejmě přišlo na řadu balení, kdy jsme museli do dvou fotobatohů Lowepro Whistler 450AW nacpat 4 těla (3x OM-D E-M1 Mark II a 1x OM-D E-M5 Mark II), 9 objektivů, 2 blesky, 10 baterek do foťáků, drona od DJI (Mavic Air) a další hromadu příslušenství jako filtry, kabely, nabíječky, svítilny a další nespočet drobností. Co jsme vše brali s sebou najdete zde. To se nám úspěšně povedlo a byli jsme připraveni na cestu.
 
 
Jelikož byla cesta rozdělena na dvě poloviny, do Thajska jsme letěli jen s přítelkyní a na Borneu jsem měl workshop s dalšími 4 účastníky, tak tomu předcházela cca 3 měsíce předem informativní schůzka, kde bylo všem vysvětleno co sebou, jaké očkování, kolik hotovosti nebo na co si dávat pozor. Samozřejmě chci také vidět s kým letím. Přeci jen to není Šumava. :)
 
Když jsme všechny nezbytnosti poladili a byli ready na cestu, včetně rezervací 5 hotelů, 8 letů, 2 aut atd, tak se pomalu, ale jistě blížil čas odletu.
 
Bylo 21.Června něco kolem 13té hodiny a my jsme s přítelkyní stáli na pražském letišti Václava Havla a čekali na první let z Prahy do Dubaje s kým jiným než s Emirates. Airbus A380 je jedno z mála letadel (pokud nemáte peníze na Business třídu), kde se ani v Economy Class nemačkáte a také nemusíte platit za vodu nebo jídlo.
 
 
Po odbavení na přepážce Emirates a průchodu pasovou kontrolou jsme si dali ještě něco malého na zub a poté pokračovali k bráně odkud ten obrovský kolos co pobere kolem 800 lidí odlétal. Za pár desítek minut jsme nastoupili a Airbus se odlepil od země. Po 6 hodinách a 15 minutách jsme dosedli v Dubaji. Tam jsme si slabé 3 hoďky počkali a pokračovali dalším letadlem do Bangkoku. Tato cesta trvala 6 hodin a 25 minut.
 
Když přistanete v Bangkoku, tak to rychle poznáte. Nevíte jak? Jakmile se dostanete ven, praští Vás přes obličej 37stupňové horko se skoro 100% vlhkostí. Nic příjemného, ale miluji tropy. :) 
 
Po přistání v Bangkoku jsme si vyzvedli svoje zavazadla na pásu, prošli pasovou kontrolou, dostali měsíční vízum ke vstupu do země a konečně jsme opustili letiště. Skoro... Ještě jsme museli do Budgetu vyzvednout rezervované auto Toyotu Hilux (Na místa kam jezdím je potřeba 4x4, jinak Vás do těchto parků autem nepustí), zakoupili jsme místní datové SIMkarty, které jsou velice výhodné (10GB cca 250Kč) a vydali jsme se na cestu do prvního národního parku, nímž byl Kaeng Krachan National Park.
 
Po příjezdu do lodge, kde vždy bydlím (je přímo u pralesa, tudíž i na zahradě vidíte velké množství zvířat), jsme se ubytovali a po této celkově 20 hodinové cestě z Prahy jsme si s velkou chutí vychutnali místní skvěle vychlazené pivko.
 
 
Druhý den hned ráno (trochu později než obvykle, aby jsme dospali ten deficit a časový posun) jsme vyrazili do národního parku. První den byl spíše takový průzkumný, abychom se podívali co se od Ledna změnilo a co je jinak než bylo. Zjistil jsem, že jednu cestu do pralesa uzavřeli, jelikož tam vjel turista a díky nerozumnosti ho po vystoupení z vozu zabil slon. Jinak bylo ale vše při starém a tak jsme začali hledat zvířata.
 
V pralese to chodí tak, že vy zvířata slyšíte, ale moc nevidíte a je na Vás jak jste moc šikovní a dokážete je nalézt. Ptáků žije v Thajsku kolem 450 druhů, tudíž na ty narazíte každou chvilku. Taktéž opic potkáte nespočetné množství a je doplňují plazy, brouci nebo třeba obojživelníci. Co se týká ostatních savců, tak ty najít je vždy věcí náhody a štěstí. Samozřejmě Vám pomůžou i Vaše zkušenosti nebo znalosti místních průvodců. Každé zvíře má svůj denní "plán" a ten opakuje každý den. 
 
V Kaeng Krachan jsme strávili prvních 8 dní naší cesty a během nich jsme potkali například vzácné Bantengy (taková lesní kráva :-) ), gibony, samozřejmě makaky, několik desítek varanů a desítky druhů ptáků od vrabců, přes bulbula až po dvojzoborožce nebo orly. Tygra ani levharta jsme opět neviděli, ale aspoň jsme si tentokrát potvrdili, že v Kaeng Krachan žijí. 
 
 
Během jednoho dne, když jsme fotografovali u cesty ptáky u nás zastavilo auto, vyběhl z něj vyděšený pán a křičel: "Pozor tygr, pozor tygr" ukazujíc nám rozmazanou fotografii tygra. No skoro jsem z toho brečel, když jsem viděl, že jí nemá ostrou, asi se moc klepal :-) Tak jsme vzali auto, projeli jsme to asi 4x tam a zpět, ale na tygra jsme samozřejmě už nenarazili. Tak snad příště. :)
 
Po těchto 8 dnech v největším národním parku Thajska jsme se posunuli asi o 100km na jih, kde jsme měli v plánu národní parky Kui Buri, Khao Sam Roi Yot a Huai Yang Waterfall National Parks. Cestou jsme se zastavili u mého známého, který je švýcarským fotografem žijícím v Thajsku. Pár hodin jsme pokecali, dali oběd a ještě nám Roland ukázal pár thajských památek v okolí. Po tomto skvěle stráveném půl dni jsme pokračovali stále na jih do našeho dalšího ubytování. Po příjezdu jsme zase vše vybalili, krapet porovnali a šli si dát pivko a bazén. :)
 
Druhý den jsme vyrazili do národního parku Kui Buri, který má největší populaci volně žijících slonů v Thajsku. Bohužel se do něj nesmí vlastním autem, ale musíte si pronajmout auto místní. Nevýhodou toho je, že se nesmí vystupovat (nemělo by se :-)), ale zase díky jejich autům a průvodcům máte tu výhodu, že když jedno auto zahlédne slony, tak dá vědět všem ostatním. A tak se šance na to vidět co nejvíckrát slony několikanásobně zvětšuje. Celkem jsem do Kui BUri vyrazili 4x nebo 5x, abychom pořídili co nejvíce kvalitních fotografií. Vždycky ze mě místní rangeři mají legraci, pač jak tam jezdíme 2x, 3x, 4x atd., tak takových "bláznů" moc nevidí. Zase na druhou stranu jsou díky tomu o dost vstřícnější než k obyčejným turistům a dá se domluvit, kam chceme jet, kde zastavit atd. atp... Hold se někdy být blázen vyplatí :-D 
 
 
Návštěvy Kui Buri jsme střídali s cestami do Khao Sam Roi Yot a Huai Yang, abychom měli program pestrý a nedělali každý den ty samé věci či nepodnikali cesty na jedno místo pořád dokola. Khao Sam Roi Yot national park má největší mokřady v Thajsku a Huai Yang zase velké vodopády, kolem kterých žije nespočet zvířat. Samozřejmě jsme cesty vždy plánovali tak, aby jsme dorazili na východ nebo západ slunce, případně jsme poledne a brzké odpoledne přečkali při fotografování brouků, žab nebo plazů, kteří se většinou ukrývají ve stínu a tak na ně nesvítí to ostré denní slunce. 
 
7 dní v této destinaci uteklo jako voda a pomalu se blížil přelet z Thajska na ostrov Borneo. Na Borneo jsme museli vyrazit o den dříve než přiletí účastníci workshopu, jelikož v Sandakanu na letišti jsou v neděli všechny autopůjčovny zavřené a nedalo by se vyzvednout zarezervované auto. Pomalu jsme si tedy vše pobalili, přerovnali po těch 14 dnech zavazadla, aby se v letadlech nic nerozbilo a vyrazili na cestu do Bangkoku. Ještě před odjezdem jsem trochu umyl Toyotu, jelikož za těch 14 dní ježdění bahnem, potoky a prašnými cestami nebyla skoro poznat její původní barva. :) 
 
 
Za 3,5 hodiny jsme dorazili do Bangkoku a to bylo zrovna cca 4 hodiny ráno. Vrátili jsme auto, odbavili zavazadla a čekali jsme na odlet s Air Asia z Bangkoku do Kuala Lumpuru v Malaysii. Tento let trval asi 3 hoďky a poté jsme dalším letadlem pokračovali z Kuala Lumpuru do Sandakanu. Když jsme konečně přistáli a dostali naše kufry (výhoda Sandakanu je, že je to malilinkaté letiště a všechno je tam rychlé), vyzvednuli jsme tentokrát Hyundai H1 (dodávka), pač nás mělo být 6 a odjeli jsme z letiště do našeho hotelu. První noc na Borneu jsme přespali přímo v Sandakanu, prošli se po břehu kolem moře, dali pár pivek s večeří a šli se po cestě vyspat. Druhý den jsme udělali nějaké nákupy v obchodním centru a chtěli jsme vyrazit pomalu na letiště vyzvednout účastníky workshopu. Těn bohužel z Kuala Lumpur uletělo na Borneo letadlo, jelikož nedostali v Praze na zavazadla cedulku až na Borneo a museli je tedy vzít a znovu odbavit. Poté si tedy koupili nové letenky, ale byly pouze do Kota Kinabalu, což je město na opačné straně ostrova. Pro mě a přítelkyni to znamenalo 6,5 hodinovou cestu tam po 350km jednoproudé silnice plné děr a zatáček. Celkově jsme si tedy udělali takový "krásný" 13 hodinový výlet v autě. :) No hlavně, že vše dobře dopadlo a sešli jsme se dohromady :-)
 
Druhý den ráno, když jsme se trochu potom výletu vyspali, tak jsme vyrazili do pralesa. Fotili jsme sunbirdy, jeřába, makaky nebo gekony a žáby a účastníci WS se pomalu seznamovali s prostředím (bohužel né dostatečně, ale o tom níže :-)). Vždy je krásné, když poprvé v životě vlezete do pralesa a slyšíte ten cvrkot, zpívající pátky ze všech stran a pozorujete jak je prales plný života a vesměs se hýbe. Mě to udivuje nestále a asi nikdy nepřestane. Je to prostě pecka.
 
Na Borneu jsme střídavě chodili podívat do záchranných stanic pro orangutany, kahau nosaté nebo medvědy malajské, což jsou vlastně domy uprostřed pralesa (teda spíš toho co díky palmáči z něj zbylo) a zvířata se tam vrací za potravou. Máte tak v těchto případech vesměs 100% jistotu je vidět. K tomu jsme podnikli výlet do Turtle Island National Park, ve kterém se starají o nakladená vejce želv a po vylíhnutí je vracejí do volné přírody. Tím jim podstatně zvyšují šanci na přežití, jelikož celý ostrov je posetý varany hledajícími vejce.
 
 
2x jsme se vydali na Kinabatangan River, kde si pronajmete loď bud při východu nebo západu Slunce a fotíte zvířata na břehu. Můžu říct, že tady narazíte na velké množství druhů od krokodýlů, přes divoké prase, orangutany nebo ledňáčky či hady číhající na kořist ve větvích kolem vody. A ten západ slunce nad řekou... To se prostě musí vidět.
 
Taktéž jsme vyráželi s místními průvodci na Night Walk což si můžete představit tak, že si vezmete tričko s dlouhým rukávem, dlouhé kalhoty, baterku, postříkáte se repelentem od hlavy k patě a jdete v noci hledat do pralesa hady, sovy, spící ptáky či žáby nebo škorpiony. Super zábava ne? :) Pro mě teda ano. Po úspěčném Night Walku se jdete pěkně osprchovat a hurá do postele. Ve 4:50 ráno Vám zazvoní budík a je tu Morning Walk... To je vlastně to samé co Night Walk, ale jen ráno... Výhodou je, že je světlo (skoro hned :-). Když chcete dobré světlo, tak to prostě jinak nejde :-D 
 
 
14 dní na Borneu uteklo jako voda a to jak mě, přítelkyni nebo účastníkům "zájezdu" a pomalu se blížil konec celé výpravy. Naposledy jsme vyrazili lodí po Kinabatangan River, zafotili ledňáčky, které sem tam potkáte i v hotelové zahradě, probrali jsme postprodukci, tisíckrát nastavení foťáků a jak co nejlépe fotit a řekl bych, aspoň za sebe, že se to prostě povedlo. 
 
Jediný krizový okamžik asi přišel ve chvíli, kdy se asi desátý den WS rozhodli dva účastníci, že vyrazí na 14km dlouhou trail pralesem a vzali si každý jen 0,5l vody. Někdy to hold člověku nedocvakne... Krizi krapet měli, ale oba se vrátili zdraví a naživu, tudíž to dopadlo všechno cajk. :) Aspoň poučení pro příště.
 
Jak se přiblížil konec, pomalu jsme pobalili věci, rozloučili se v hotelu, kde jsem si rezervoval rovnou pokoje na další WS, který bude v Březnu a vyrazili jsme směr letiště. Odevzdal jsem Hyundai stylem "Nepracujeme, hoďte klíčky do dřevěné krabičky". Odbavili jsme se a přeletěli do Kuala Lumpur. Tam jsme se rozloučili s účastníky workshopu, popřáli jim šťastnou cestu domů a s přítelkyní jsme odletěli do Bangkoku. Tam jsme přiletěli skoro o půlnoci, taxíkem vyrazili do hotelu, který jsme měli na 2 dny. Ještě jsme zvládli pivko, pak tedy překvapila cena 300kč/ks :-D a šli spát. Druhý den byl v plánu Bangkok. Vyrazili jsme tedy taxíkem do centra, ale díky dopravě, která tam je vesměs vždy šílená to trvalo skoro 1,5 hodiny. Dali jsme procházku centrem přes park, podívali se z mostu na monumentální řeku  Menam Čao Praja a prošli pár místních uliček a zajímavých lokalit + dvě velká obchodní centra. 
 
 
Když se blížil večer, tak jsme se pomalu přesunuli zpět do hotelu, pobrali zavazadla a vyrazili autobusem od hotelu na Suvarnabhumi Airport, kde nás čekali poslední 2 lety z těch 8 zakoupených. Zase přišlo na řadu odbavení, záchod a čekání a čekání. Poté jsme nastoupili do A380 a už jsme mířili směr Dubaj. V Dubaji jsme dosedli pozdě v noci (respektive ráno) a za 2,5 hodiny nás čekal let s Fly Dubai do Prahy. Bylo tedy štěstí, že letenky byli přes Emirates, pač u této lowcost dopravní společnosti si platíte na palubě i vodu. Nehledě na to, že k letadlu jsme jeli autobusem asi 35 minut až na úplný konec letiště. No... Hlavně, že jsme doma, ne? :-)
 
Těch 34 dní uteklo šíleně rychle, ale jako vždy byl každý den nezapomenutelným a už se nemůžu dočkat, až v Lednu zase vyrazím společně s účastníky na workshop v thajských pralesích a poté v Březnu na Borneo. Je to prostě paráda, která neomrzí... 
 
 
Tak díky za přečtení, pokud jste to zvládli až na úplný konec. :)
 
Další fotoexpedice najdete nahoře na odkazu EXPEDICE. ;) Mějte fajn den.